Často si vzpomínám na jeden citát J. V. Stalina „…každá chyba má své jméno a příjmení…“ Tedy, ne že bych byl takovým znalcem sebraných myšlenek velikého „Voždě“, ale tohle mi skutečně utkvělo. Je to krásný příklad toho, že určitý způsob myšlení bude vždy, když se situace vyvine nějak nepříznivě, hledat nějakého viníka, v extrémním případě zrádce nebo špióna, kterého je možné v rámci nějakého monstrprocesu popravit a lidu vysvětlit proč se to či ono nepovedlo. Když přece můžeme poručit větru a dešti, tak je třeba toho, kdo neporučil, nebo poručil moc, pěkně seknout.
Martin Maisner
advokát
místopředseda ČAK
Dnes sice monstrprocesy nepořádáme, ale myšlenka na to, že to přece někdo zavinil nebo by za to někoho odpovědného měli zavřít (nebo by měl alespoň zaplatit náhradu škody, odškodné, bolestné nebo něco takového) je stále někde podprahově uložená.
Možná, že ten odpor k vrchnosti a permanentní podezření vůči jejím exponentům (dnes úředníkům, dříve lokajům a drábům) je v české povaze již nějak geneticky zakódován
Zcela zvláštní případ je odpovědnost, která je přisuzována advokátovi za jeho radu či postup. Není pochyb o tom, že advokát samozřejmě odpovědnost za služby, které poskytuje nepochybně má (a dokonce musí mí povinně uzavřenu odpovědnostní pojistku), ale je také třeba říci, že nezodpovídá paušálně za vše a vždy, ale odpovídá jen, pokud poruší nějakou svou povinnost.
Slyšel jsem například, že advokát by měl odpovídat za to, když klienta nechá, aby se soudil a pak to dotyčný klient prohraje. Ve většině případů je realita docela jiná, klient má všechny informace a posouzení věci a rozhoduje se sám
Navíc vítezství v soudním sporu nelze nikdy zaručit, protože soudy rozhodují nezávisle. A v této souvislosti si také vždycky vzpomenu na slova jednoho z mých dávných učitelů, který mne provázel při mých prvních vrávoravých krůčcích na poli aplikovaného práva, který mne s povzdechem upozornil, že časem zjistím, že pokud můj klient ve sporu zvítězí, tak je to proto, že jeho kauza byla spravedlivá a nárok oprávněný – pokud však prohraje a svého nároku se nedomůže, je to proto, že jeho advokát byl debil.
Nicméně odpovědnost za činnost nebo dokonce i za radu advokát nepochybně má
Dle § 2950 občanského zákoníku ten, „…kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednost…“. Advokát nepochybně k těm, kteří se jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu, nepochybně patří.
K tomu, aby byl pohnán o odpovědnosti, eventuálně uznán povinným k náhradě vzniklé škody muselo by jeho pochybení spočívat v poskytnutí neúplné nebo nesprávné informace nebo škodlivou radou
To by bylo samozřejmě hezky jasné a přehledné, kdyby ona rada a informace nespočívala ve většině případů ve výkladu právních předpisů, což nemusí být tak jednoduché a jednoznačné. Právo nelze prostě exaktně spočítat a výklad určité normy, který použil advokát se nakonec nemusí ukázat jako ten, ke kterému se přiklonil soud.
Doufejme, že se nám v budoucnu podaří dostat do povědomí obecné veřejnosti, že odlišný výklad určitého ustanovení není chyba, ale legitimní právní názor, přičemž to, že se k němu jeden určitý soud nepřiklonil neznamená, že se konkrétní advokát spletl, nebo že udělal chybu. Ono i to, že téměř totožnou věc rozhodují dva různé soudy zcela protichůdně, je těžko k pochopení….
